Světlana Frolichová, Office Manager
“Výšlap! Dáme si výšlap na Sněžku Světluš”, vykřikl Lukáš s nadšením na jedné z našich CashFlow schůzek.
”Cože? A kdo z nás tu pravidelně chodí túry, běhá a má nějakou fyzičku Luky?” odvětila jsem.
Usmál se. Došlo mu, jak pravdivá má slova jsou. Nechci se nikoho dotknout, ale ne. Opravdu ne. Nechodím na túry. Nemám fyzičku. Raději jím a spím. A myslím, že nejsem v týmu jediná. A tak jsem naprosto logicky souhlasila. “Ano, dáme si Sněžku” rozpačitě jsem pokývla.
Vyjeli jsme ve čtvrtek v poledne z Prahy, rozdělení do třech aut. Design tým s Verčou. Kamil se Štěpánkou. Já s Lukášem a Vojtou. Netuším, jakou cestu měli ostatní, ale my se nenudili.
Po tom, co jsem si dala na uklidnění Kinedril s myšlenkou, že celou cestu prospím, jsem usedla vedle Lukáše, který řídil. Měl obavu, že budu spát a nebude si mít s kým povídat. Omyl. Celou cestu jsem ho bavila svým vytříbeným hudebním vkusem a playlistem, kde nechyběli třeba Michal David nebo Hanča Zagorů. Po hodině a půl, kdy jsem v autě pěla “Všetci nám môžu závidieť” jsem zahlédla Lukyho ztrápený výraz v obličeji a měla jsem pocit, že si přeje konec. Konec mě. Konec cesty. Konec všech těch slovensko-českých interpretů, kteří mu rvali uši. Vojta na zadní sedačce trpěl v tichu.
Jsme na místě. Chata je krásná, okolí jakbysmet. Zeleno, kam se člověk podívá. Počasí nám také docela vyšlo. Jdeme se ubytovat a já se ještě chvíli kochám…
Poté, co si uložíme zavazadla do svých pokojů, se přesuneme do společné místnosti.
S holkama pomalu vybalujeme dobrůtky a zobky na stůl. Nechybí řízečky a štrůdly pro milovníky sladkého.
Mám připravená malá překvapení. Obdarujeme tři skokany roku. Je jimi Kačka, Vojta a náš nově začleněný designer Honza, který se skvěle adaptoval. Všichni se ve své práci rychle posouvají, inspirují tým a jsou motivací všem ostatním. Zároveň slavíme nedávné narozeniny naší skvělé copywriterky Verči.
Verča sfoukne svíčky a uroní slzu. Je dojatá. A já využiju této sentimentální chvilky a rychle si s ní cvaknu jedno selfie. Nerada se totiž fotí. Nerozumím proč.
Atmosféra je moc fajn. Neodpustíme si ani pár veganských vtípků na Vojtovu adresu. Lukáš krájí roastbeef. Verča se dělí o dort. Tom si připravuje prezentaci na téma Business modely. Pomalu usedáme do křesel a věnujeme pozornost Tomovu povídání. Tu a tam se na něco doptáme.
Po Tomovi nám Kamil shrne stávající rok a řekne něco k tomu, kam směřujeme roky další. Zapojí se do toho i Lukáš.
Na závěr má slovo Honza, který si vzal pod svá křídla náš brand a podařilo se mu téma brandu posunout dál.
Pracovní debatu nahradíme volnou zábavou. Doplníme všechny tuky a cukry. Zahrajeme si deskovku. Zasmějeme se a jdeme spát. Zítra nás totiž čeká onen výšlap, na který se všichni moc těšíme.
Vymyslela jsem nám pro naši výpravu na Sněžku hru. Detektivní hru, která měla za cíl zabavit všechny, co se do výšlapu úplně nehrnuli. Ano, byla jsem mezi nimi i já.
Předtím, než jsme vykročili z kopce dolů podél chaty Amor, jsem vysvětlila týmu pravidla.
Šlo o příběh. Náš příběh. Jeden z týmu byl zavražděn a tým hádal, kdo za jeho vraždou stojí. Navazovalo to na spoustu situací, které spolu zažíváme. Většina z nich je humorných. Jako třeba to, že mi Lukáš s Kamilem pravidelně schovávají zákusek, který je neodmyslitelnou součástí mých coffee breaks. Je to jediná věc, která mi ten den dělá radost a oni si ze mě takto střílí. Neslycháné.
Ve hře se projevila celá řada křivd a motivů, které vedly k této vraždě. Vraždě Kamila. Za mrtvého jsem ho zvolila hlavně z toho důvodu, že nemá rád organizovanou zábavu. A pak se taky objevila spousta dalších důvodů, proč Kamila zabít.
Krásný motiv měla Verča, poté co Kamil vyzval Toma, jejího manžela, na výšlap na Kriváň. Honza viděl v Kamilovi konkurenci, vzhledem k jeho sportovním výkonům a hezké postavě. Můj motiv už znáte. Schovávat sladkosti Světluš není dobrý nápad. Štěpánka má Kamila sice ráda, ale vadí jí, že s námi nechce hrát hry, které tolik utužují kolektiv. Lukáše Kamil stojí dost peněz. Kačka má trošku rysy cynismu. Je tak trochu Wednesday, takže si taky bodla. No a Tom sice neměl důvod Kamilovi ublížit, ale co by se nepřidal.
Kamil se nebavil. My ano.
Případ uzavíráme s tím, že se jednalo o kolektivní vraždu. Každý si bodl. Každý měl totiž motiv.
Během výpravy jsme kromě řešení úloh a pátrání po vrahovi měli co dělat, abychom to nevzdali. Bylo to náročné. Byla zima. Foukalo. Sněžilo. Bolely mě i řasy. S Vojtou jsme funěli jak malamuti na Sahaře. Občas jsem koukla za sebe na ostatní. Kačka šla statečně vpřed. Vypadala odhodlaně, dokud jsem se neocitla vedle ní. Po pár krocích pronesla rezignovaně “Kdyby to alespoň byla zábava…”
Zveličuju. Byla to zábava. Stmelilo nás to. Zase jsme spolu zažili něco, na co teď s úsměvem na rtech můžeme vzpomínat. Skvělým motivátorem byla Štěpánka. Tu a tam mě obdarovala nějakou super motivační větou typu “Představ si na konci tu teplou sprchu” nebo “Až dojdeš do cíle, dáš si obrovský dort v restauraci”. Nepomáhalo to.
Všichni jsme se snažili být si navzájem oporou. Když si někdo chtěl oddychnout, zbytek skupinky se soudržně zastavil, vytáhl z batohu vodu s tatrankou a bylo líp. Nakonec jsme to zvládli. Zmrzlí, unavení a hladoví jsme se vyfotili u cedule, která nešla přečíst.
